Text na stránkách 1

Ročník XI. V Domažlicích dne 8. března 1890. Číslo 10. Předplatné v Domažlicích čtvrtletně zl. 1— půlletně zl. 2.— celoročně zl. 8 DOMAŽLICKÉ LISTY. Předplatné poštou: čtvrtletně zl. 1.20 půlletně zl. 2.40 čně zl. 4.60 Týdenník pro zanavu a poucení. „Domažlické Listy“ vycházejí každou sobotu o 3. hodině odpoledne o celém archu. — Číslo o sobě prodává se za 10 kr. — Všecky dopisy redakci a administraci franko. — Rukopi se nevracejí. — Inserty počítají se co nejlevněji. — Redakce a administrace na náměstí č. 146 v Domažlicích. Odkaz. Napsal Jaroslav D. Zorský. (Dokončení.) Sluha uleviv si pláčem vypravoval o jakémsi suchém mladíku, jenž také s ostatním příbuzen- stvem na villu zavítal — za dědictvím. „Ale jednoho dobrého anděla poslal k nám Bůh, jenž byl útěchou starému pánu. Jest to dobrá slečna Marie, neteř zesnulého pána. Ve dne v noci při- sluhovala mu, starala se o něho neunavně a ostatních si ani nevšímala. Ale ten zdivočilý mladík stále ji pronásleduje svými žerty, stále —.“ Starý Josef se zamlčel. Jaromír nemohl se juž zdržeti, aby nepospí- šil se podívat na mrtvolu svého strýce. Vešel sám do prostranného pokoje. Tajemné šero roz- lévalo se kolem nevysokého katafalku, vedle ně- hož vrhaly příšerné světlo čtyry voskovice. Ja- romíra zarazila vůně, jež se vznášela pokojem. Chvíli stanul, pak ale přistoupil k mrtvole, za- hleděl se v zsinalou tvář strýcovu a několik slzí skanulo mu ze zaroseného oka. Stál tak dlouho, bolestný úsměv pohrával mu kolem rtů, srdce mocně mu tlouklo — a Jaromír neodolal, aby se nevrhl na mrtvolu strýcovu a neulevil bolu své- mu lkáním. Konečně se zdvihl, ponořil svou ruku do bohatých, tmavých vlasů a rozhlédl se vůkol. Mimovolně se zachvěl. V pozadí na le- nošce spočívala krásná dívka; lepá její postava, jakoby sférická zdála se býti obklopenou glorio- rou světice, ruce její s dětinnou pietou sepjaté spočívaly na vlnicích ňadrech a naivní zarosené oko hledělo upřímně na Jaromíra. Spočívala tam, jakoby vdechnuta z božského pelu, jako anděl střežící mrtvolu starého pána. Zdvihla se tiše z křesla a hlas její se dětině zachvěl. „Měl jste také rád ubohého strýce? Byl to milý, dobrý muž.“ „Jest můj strýc, slečno,“ odtušil Jaromír, miloval jsem ho tak vřele, tak upřímně.“ „A vás strýc také miloval. Zajisté jen o vás stále mluvil, psal vám, volal vás ve snu a vy jste nepřijel nikdy —.“ „Již zase ty trapné výčitky —“. Jaromír se omlouval, proč nepřijel. „Důvěřuji vám,“ přiklonila se k němu le- hounce dívka, jakoby se bála, aby ji nikdo ne- slyšel. „Když vás strýc tak vřele miloval, jste zajisté dobrým a upřímným. Mám k vám prosbu.“ „Bude mi velikou cti a příjemným jhem ji uskutečniti,“ odvětil dvorně Jaromír.“ „Chraňte mne před nevázaností mladíka, jenž si směle počíná v kroužku svých příbuzných, stále mne sleduje, zasypává svými nesmyslnými slovy o lásce.“ Hluboké kouzedlné oko vidiny bylo upřeno tak zbožně a opravdově na Jaromíra, že se až zachvěl před pohledem dívky, jež s dět- skou žvatlavostí prosila o záštitu. Vzal něžně dívku za obě ruce, jako na zna- mení uzavřené smlouvy. Slibuji vám, slečno, že dostojím svému úkolu.“ „Růžové její líčko se zbarvilo v tmavý ru- měnec. Jaromír mimovolně pohledl na mrtvolu strýcovu a zdálo se mu, že se usmívá, že po tváři jeho se rozhostila spokojenosť. Dívka se mu lehce vyvinula a s pozdravem odkvapila, tak lehce, jako na perutích, tak tiše jako ranní vánek. Ještě chvíli díval se Jaromír na mrtvolu strýcovu se slzou v oku a pak zvolna odcházel tmavou chodbou. Náhle zaslechl cinkot číší a bujný smích. Zamrazen zůstal státi. Pak přistoupil k poote- vřeným dveřím, odkud bylo viděti celou společ- nosť bídných přátel zesnulého majitele villy. Ja- kýs hubený mladík stál na židli a notoval právě písničku s apothesou: Ať žije slavný odkaz Rov- ského,“ — ohlušující smích a ohlas byl mu od- měnou. „Ať žije také náš pěvec, jenž mistrným způsobem zachytil a spálil všecka psaní adreso- vaná na nepříjemného soka v dědictví.“ Jaromír neslyšel již šumění vína, cinkot číší a hlučné pří- pitky; nyní věděl, proč nedostal žádný dopis od strýce. S krvácejícím srdcem odcházel do své Druhý den potkával se s některými z vče- rejších účastníků banketu. Nevšímali si ho val- ně a jen nedbale pozdravovali a brali se svou cestou, činíce o něm škodolibé poznámky. Konečně přibližil se den pohřbu. Zástupy venkovanů z okolních vesnic přišly se rozloučiti se stařičkým pánem, jenž jim byl všem dobrým rádcem a dobrodincem. Sotva zaduněly poslední hroudy nad rakví stařičkého majitele villy, juž hnali se příbuzní jako hladoví vlci po závěti. Dostavili se úřadní osoby a závěť byla rozpečetěna. Úřadník četl za hrobového ticha povýšeným hlasem: „Odkazuji veškeré jmění své, velkostatky K—ský, R—ský a dále svou villu se vším příslušenstvím své milé neteři Marii Palíkové. Milému, vždy věrnému synovci Jaromírovi Květenskému odka- zuji svůj největší poklad — Marii. Sňatek nechť se koná hned po ukončení studií Jaromírových. To jest má poslední vůle.“ Příbuzní zlostí skřípěli zuby. Noční pěvec, vyzáblý mladík hněvem a zlostí zesinal a brzo se i s ostatními z villy vytratil. Jaromír byl ohro- men závětí dobrého strýce; jako by byl tušil, že srdce Jaromírovo neodolá kouzlu oka Marie. Mladý posluchač lékařství upřel svůj žárný zrak na zardělou líc Marie a podal jí obě ruce. „Miluješ mne?“ zašeptal. „Horoucně!“ „Dobrý, velikomyslný strýče!“ splynulo ze rtů blaženého Jaromíra. Uplynulo půl roku a na ville v—ské slaven sňatek, jenž spojil dvé upřímných srdcí vroucně se milujících. Zprávy denní. K sesterským srdcím. Jest po reji masopust- ním. Klid nastupuje na místo rozechvění, my- šlenky přicházejí v obvyklé koleje. Pozoruhodno jest, že právě v době masopustního veselí, kdy skoro každá z nás pomýšlela jen na šat a tanec, moudřejší sestry naše dovolávaly jse práva, aby i nám popřáno bylo na vysokých školách se vzdě- lávati a zdokonalovati tou měrou, abychom s týmž jasným rozhledem, jaký u mužů převládá, v zá- ležitostech všech jednati mohly. Ze mnoha stran slyšely jsme opět nepravé úsudky a staré před- sudky, však doufejme, že i tyto padnou, až klid- ná rozvaha nabude vrchu nad přenáhlenosti a povrchností. Přihledněme však k příčině, proč v očích mužů nemáme náležitého uznání, že bychom o našich oárodních záležitostech jednati mohly! Příčina, ač jednoducká, jest přece velice vážná. Dosud stranily jsme se života národního, vyhý- baly jsme se všemu, co ryzím češstvím bylo prodchnuto, ba naopak mnohdy klonily jsme se tam, kde na potupu drahé naši materštiny mlu- vilo se německy, ba mnohdy i samy jsme chtěly dokázati, že umíme trochu německy, ba domní- valy jsme se, že je to hanba neuměti německy a ve své krásné mateřštině mluvily jsme nesprávně, nepěkně . . . To arci, jak jsem poznala, byla zá- važná příčina, proč vlasteneckým duchem prod- chnutí, uvědomělí mužové námi pohrdali. Mnohé z nás domnívaly se, že statky hmotné bez vzdě- lání dostačí k živobytí, ale zmýlily se, neboť pravé bohatství, které nikdo zničiti, vzíti nám nemůže, jest bohatství duševní, — vzdělání, u- šlechtilosť srdce jsou nejkrásnější šperky a okra- sy ženiny. Kterak může oblažiti muže žena bez pravého vzdělání, beze všeho vyššího vzletu, beze vší ušlechtilosti duševní? Může-li býti řádnou matkou české rodiny? Proto správné a chvali- tebné jest, že družky naše volají po vyšším vzdě- lání, že chtějí mužům platně pomáhati k povzne- sení národa našeho, k vítězství ducha lidského. Jsem přesvědčena, že i ty sestry, které dosud pochybují o oprávněnosti našich tužeb, které do- sud nepřemýšlely o tomto vážném kroku, jenž ženám českým jen ku cti slouží, že přijdou na pravou cestu poznání a že se k našim myšlen- kám s nadšením přiznávati budou. Heslem na- šim budiž: My ženy české chceme tak svou otči- nu milovati jako muži, my chceme všude mužům nápomocny býti, kde se jedná o naši drahou, krásnou vlasť. My ženy nechceme a nebudeme nikdy v lásce ku vlasti za muži, my chceme státi s muži v jedné řadě ku obraně vlasti — a aby byly všechny ženy české obětavy a nadšeny, aby poznaly svůj veliký úkol a povinnosť v národě našem, jest třeba, aby něco znaly a věděly .. . Pryč s nevědomostí, lhostejností, nevšímavostí a p. — jako z jara celá příroda se (pozvedá k čilé- mu životu, tak i mezi námi rozproudiž se svěží život vlastenecký a podejme mužům důkaz, že jsme upřímnými a vždy nadšenými Češkami! Marie Domažlická. Čestný dar. Ministerstvo kultu a vyučování v uznání velikých zásluh o zdar a rozvoj písem- nictví českého udělilo Jar. Vrchlickému, tajem- níku české vysoké školy technické, čestný dar 500 zl. Potvrzená volba. Ministerstvo obchodu schvá- lilo volbu obchodní komory plzeňské, kterou zvolen byl na r. 1890 předsedou p. Ign. Schiebl a místopředsedou p. Jakub Löwith. Na opravu starobylého kostelíčka sv. Václava na Brůdku u Všerub dále zaslali: p. Fr. Fiedler, účetní cukrovaru Vrdy-Rušice, 2 zl., dp. Josef Kavale, kaplan v Nové Kdyni, 2 zl., svatová- clavská záložna v Praze 50 zl.; úhrnem 54 zl. S předešle vykázanými 995 zl., dostoupila sbírka obnosu 1049 zl. Pan Jan Hirsch, pasíř a zlatník v Praze (Velká Karlova ul. č. 10) zaslal již při- slíbenou věčnou lampu. Tato jest velmi vkusná, postříbřená, se zlatými ornamenty a bude nema- lou ozdobou památné svatyně svatováclavské. Opětujíce šlechetnému dárci za vlastenecký dar tento díky, doporučujeme firmu páně Hirschovu zvláště velebnému duchovenstvu našemu. Pro kostelíček sv. Václava na Brůdku přislíbili dále zdarma dodati: p. Jan Stoupa, obchodník kober- ci, houněmi v Praze (Jindř. ul.), vkusný koberec oltářní a p. Karel Hromada, mistr kamenický v Jilemnici, mramorovou kropenku. Též za tyto dary k vyzdobení jmenované svatyně vzdáváme díky. O další příspěvky snažně se prosi a při- jímá je farní a vikaraiátní úřad ve Všerubech u Domažlic. Upravování zdejších předměstí jde svým jistým chodem ku předu. Pěkně jedno za druhým: do- lejší, týnské a nyní bezděkovské a hořejší přicházeji na řadu. Všecka česť správě obecní, že se stará, aby zmizela stará zanedbanosť a neupravenosť na- šich předměstí. Zcela správně soudí se dle čistoty a pořádku v obci na obecní správu, pořádek a čistota jsou zde jistým měřítkem. A s obcí ruku v ruce kráčí zdejší spořitelna, která štědrou ru- kou pomáhá tam, kde obec nestačí. Možno říci, že vše skoro, co vykonalo se u nás za poslední leta na úpravu města a jeho předměstí, vykonalo se jen pomocí této vpravdě naší spořitelny. Buď jí za to česť a chvála! — Posud bylo a jest u nás nejzanedbanější čtvrtí městskou předměstí bezděkovské. Občanstvo jeho již od dávných let snažně se dožaduje upravení jeho, než žádosti jeho posud byly marny, všecken zřetel obracel se vždy v jiné strany, tam, kde zanedbanosť a neřád byl více na očích, bližší. I letos podali občané bezděkovští novou žádosť, v níž staré stezky opakovali a hle, jak dle pravdy se podo- bá, konečně žádosť jich má dojíti splnění. Jisto jest totiž, že v kruzích kompentních již o- pravdově se uvažuje upravení bezděkovského předměstí a opět jest to štědrá ruka spoři- telny, která šťastně starou tuto otázku rozřešila. Bude totiž věnována z čistého výtěžku spořitelny, vytěženého za rok 1889, slušná částka — asi 7.000 zl. — na zregulování Bezděkova, která snad postačí pro celou Dlouhou třídu a má býti počátkem nákladného projektu, směřujícího na důkladné upravení celého tohoto předměstí a na lepší jeho spojení s vnitřním městem. Stojíme tedy před novým projektem, jenž pracovnímu lidu zdejšímu přinese výdělek a městu upravením největšího a nejobydlenějšího předměstí lepší vzhled a spořádanosť. Jest to třetí větší pro jizby.