Text na stránkách 2
Text:
— 90
chápe se kapucí mnišských a nemilosrdně jimi třepe.
„Darebáci! Já vám dám pivo! A ty dědku, ty jsi
příčinou všeho, počkej, já ti dám klíč!“
Fráteři s vypoulenýma očima ztrnule pohlížejí před
sebe, a šeptají: „mea culpa, mea culpa, tua maxima cul-
pa.“ Zmizeli ve dvéřích. Dvířka vrzla, a já skokem vrá-
til jsem se z výzvěd do své světničky.
Doubravka, ta stříbrem
oslňuje zraky,
panenka to česká
v svátek dělá taky;
Doubravka tak vážně
rovinou se valí,
skotačivé vlnky
že se ve smích daly.
Starý skřivan polní
ve výš vzlétl modrou,
naladil si hrdlo,
spustil notou bodrou,
spustil tónem dumným
tesknou elegii:
škoda Husa, Žižky,
že je hroby kryjí!
Z pepřenky
F. H. Hilariana.
Škoda Husa, Žižky,
že Vás věky sklály,
paměť Vaši stále
hanou zastíraly,
stvůry ještě ničí
jmén těch zvučných zdobu,
mistře Huse, Žižko,
vstaňte na ně z hrobu!
Nežistnému obětavci.
Pro národ věřte všecko dám,
pravil kdys strýček Ždímal,
ať byl to uměn, vědy chrám
u mne vždy štedře sbíral.
Nežádám za to pochvaly,
ni cti a takých tretů, —
jen když to přijde do novin
a rozhlásí se světu.
Jistému řečníku.
Kdys Dotěra vám řečnit měl,
že započít jak nevěděl,
vše volá: Chlape, hrab se!
To tobě se však nestane,
vždyť krise když se namane,
míváš své řeči v kapse.
Z básní V. B. Ježka.
U Lichnice.
Nad Lichnicí svítá
nové jitro vstává,
protírá si očka,
zorou pozdrav dává;
zorou pozdrav dává
ve palác i chýšku,
jasnou září zlatí
kraj, jenž nosil Žižku.
Červánkovým nachem
planou stromů kštice,
vzrušila je v snění
hravá veveřice;
rozpustilým skokem
podráždila jednu
a juž zas se shlíží
rybníkovém ve dnu.
(Z dopisu „P-u“.)
Loterie má zajisté za účel snadné a rychle zbohatnutí
a tu nedá se upříti, že přání, aby lidé šťastnou náhodou
rychle a bez namahání zbaveni byli těžkých a svizelných
živnostních starostí, naplňovalo ode dávna mysl jejich.
Čím větší chudoba a čím menší pravděpodobnosť, aby
člověk vlastní silou a vlastní snahou získal si bohatství,
tím silnější jest přání, aby toho dosaženo bylo jinak.
Kdekoliv myšleno že vlastní lidská síla jest k tomu ne-
dostatečna, tu hleděno k tomu, aby pomáhaly moci nad-
přirozené a tajemné; ba i ďáblu bylo pomáhati v dřívěj-
ších dobách, nepomáhal-li nějaký prostředek jiný. Vzdání
se vlastní blaženosti a upsání se vlastní krví peklu i jeho
knížeti poskytovalo záruky na život in dulci jubilo. Pla-
titi takovou směnku bylo třeba při posledním vzdychnutí
a plat pozůstával v tom, že lidé odevzdávali duši svou ku
kratochvíli čertu, kterýž ji pak na ohni pekelném pekl.
K takovému však donucovacímu prostředku sahali jen pa-
douchové nejzkaženější. Nejvíce činili tak diví myslivci
a ničemní žoldnéři, kteříž špatnými někdy byli samotné-
mu ďáblu.
Počestní lidé hleděli peněz dosíci jinak; kryjeť lůno
země poklady ohromné. „Zlato volá po osvobození“,
praví staré pořekadlo. V posvátných nocích skáčou svě-
telka na tom místě, na kterém zakopán jest a dotkne-li
se toho místa člověk kouzelným proutkem, tu otvírá se
O hře v loterii.
Dívčína smrť.
Upomínka K. Č. Kolčavského.
Osmnácté jaro rozkvetlo, když připravovalo se k smrti. Žofie, na-
lomený květ, ulehla, aby zvadla.
V komnatě zavládlo ticho, ničím nerušené, než těžkým oddycho-
váním umírající; bylo to ono zlověstné ticho, které předchází katastrofě.
Svíce vrhala klikaté stíny na protějši stěnu, a knot její, vyčnívaje
přes okraj plamene, zkroutil se v ohnivý otazník.
Otázka to, kterou nikdo neklade, a na niž nikdo neodpovídá.
Venku temnou nocí zuřil vichr. Hned lomcoval lokny osamělého
stavení, hned zuřivě se opíral vlnám řeky kolem tekoucí.
Nemocná pojednou otevřela oči. Velké, nevinné oko její hledělo
už jen skrze roušku poloprůhlednou v tento svět, a neuprosná smrť
kladla se v podobě tmavého stínu na rozpálené její čelo.
Blouznivosť otřásla mladým, druhdy tak svěžím tělem, jež zde
nyní bez vlády leželo, a o něž život se smrtí zápasil.
„Zemřiti,“ promluvila stísněným hlasem — „zemříti! Jest to ta
smrť, jejíž chlad mne ovívá? Ach, s bohem, krásná vesno, s bohem
kvetoucí růže, zelený háji — nespatřím vás více! Jen jednou chtěla
bych spočinout na pažitě, jednou ještě pokochat se vůní fial — —,
Odmlčela se únavou. Vichr prudce zalomcoval okny, a kdesi v dáli
počal výti pes. Tvář nemocné vzala na se onen výraz, který je ne-
klamným svědectvím blížící se smrti. „Vše noc je vůkol, žádné jaro,
žádný den, — jen smrť. Jest to sen? — Slyš, slyš — ljaký to zvuk?
Velebný varhan ton, — stříbrných zvonků hlas, — a hle, již svítá.
To jsi ty? Jdeš naproti své Žofii? O, matičko má!“
Oddychovala prudce; na líci vyvstal jí růměnec, — červánek nad-
cházejícího dne. „Již jdu, — již jdu! Ach, že vás musím všecky
opustiti, — všecky! Avšak, spatřím vás opět, tam, — tam, kde není
smrti, — jen věčná láska a jaro —“
Venku utichla vichřice. Hlas její, čím dál, tím více tratil zvuku,
přecházel v šepot, a poslední slova byla už jen vzduchem. Hlava
klesla ji na podušku, a krásná, věčně mladá Psyche vznesla se tam,
kde panuje láska a jaro. —
Otevřeným oknem dral se do vnitř první paprsek probouzejícího
se jitra, a s ním slabounký záchvěv mladé vesny.
*
V útulném koutku hřbitůvku P.—ského, poblíže prostého kostelíka
nachází se kámen, na němž vyryto: „Žofie — —.“ A o něco níže:
Jako paprsek ve tmách se třese,
jako zvuk, jejž vítr kol roznese,
tak zde život v smrti dýše. — —
Když první dětské hlasy u hřbitovní zdi zašveholí k jarním hrám
a svižné pěnkavy prvním pukům košatých líp svěřují své jarní touhy:
tu rovek, jenž tlumí jaro mladé dívky, odívá se v šat azurový, tisíce
vonných fial kobercem jej kryjí.
Feuilleton.
Název souboru:
domazlicke-listy-1882-03-25-n12_0480.jp2