Text na stránkách 2

— 90 chápe se kapucí mnišských a nemilosrdně jimi třepe. „Darebáci! Já vám dám pivo! A ty dědku, ty jsi příčinou všeho, počkej, já ti dám klíč!“ Fráteři s vypoulenýma očima ztrnule pohlížejí před sebe, a šeptají: „mea culpa, mea culpa, tua maxima cul- pa.“ Zmizeli ve dvéřích. Dvířka vrzla, a já skokem vrá- til jsem se z výzvěd do své světničky. Doubravka, ta stříbrem oslňuje zraky, panenka to česká v svátek dělá taky; Doubravka tak vážně rovinou se valí, skotačivé vlnky že se ve smích daly. Starý skřivan polní ve výš vzlétl modrou, naladil si hrdlo, spustil notou bodrou, spustil tónem dumným tesknou elegii: škoda Husa, Žižky, že je hroby kryjí! Z pepřenky F. H. Hilariana. Škoda Husa, Žižky, že Vás věky sklály, paměť Vaši stále hanou zastíraly, stvůry ještě ničí jmén těch zvučných zdobu, mistře Huse, Žižko, vstaňte na ně z hrobu! Nežistnému obětavci. Pro národ věřte všecko dám, pravil kdys strýček Ždímal, ať byl to uměn, vědy chrám u mne vždy štedře sbíral. Nežádám za to pochvaly, ni cti a takých tretů, — jen když to přijde do novin a rozhlásí se světu. Jistému řečníku. Kdys Dotěra vám řečnit měl, že započít jak nevěděl, vše volá: Chlape, hrab se! To tobě se však nestane, vždyť krise když se namane, míváš své řeči v kapse. Z básní V. B. Ježka. U Lichnice. Nad Lichnicí svítá nové jitro vstává, protírá si očka, zorou pozdrav dává; zorou pozdrav dává ve palác i chýšku, jasnou září zlatí kraj, jenž nosil Žižku. Červánkovým nachem planou stromů kštice, vzrušila je v snění hravá veveřice; rozpustilým skokem podráždila jednu a juž zas se shlíží rybníkovém ve dnu. (Z dopisu „P-u“.) Loterie má zajisté za účel snadné a rychle zbohatnutí a tu nedá se upříti, že přání, aby lidé šťastnou náhodou rychle a bez namahání zbaveni byli těžkých a svizelných živnostních starostí, naplňovalo ode dávna mysl jejich. Čím větší chudoba a čím menší pravděpodobnosť, aby člověk vlastní silou a vlastní snahou získal si bohatství, tím silnější jest přání, aby toho dosaženo bylo jinak. Kdekoliv myšleno že vlastní lidská síla jest k tomu ne- dostatečna, tu hleděno k tomu, aby pomáhaly moci nad- přirozené a tajemné; ba i ďáblu bylo pomáhati v dřívěj- ších dobách, nepomáhal-li nějaký prostředek jiný. Vzdání se vlastní blaženosti a upsání se vlastní krví peklu i jeho knížeti poskytovalo záruky na život in dulci jubilo. Pla- titi takovou směnku bylo třeba při posledním vzdychnutí a plat pozůstával v tom, že lidé odevzdávali duši svou ku kratochvíli čertu, kterýž ji pak na ohni pekelném pekl. K takovému však donucovacímu prostředku sahali jen pa- douchové nejzkaženější. Nejvíce činili tak diví myslivci a ničemní žoldnéři, kteříž špatnými někdy byli samotné- mu ďáblu. Počestní lidé hleděli peněz dosíci jinak; kryjeť lůno země poklady ohromné. „Zlato volá po osvobození“, praví staré pořekadlo. V posvátných nocích skáčou svě- telka na tom místě, na kterém zakopán jest a dotkne-li se toho místa člověk kouzelným proutkem, tu otvírá se O hře v loterii. Dívčína smrť. Upomínka K. Č. Kolčavského. Osmnácté jaro rozkvetlo, když připravovalo se k smrti. Žofie, na- lomený květ, ulehla, aby zvadla. V komnatě zavládlo ticho, ničím nerušené, než těžkým oddycho- váním umírající; bylo to ono zlověstné ticho, které předchází katastrofě. Svíce vrhala klikaté stíny na protějši stěnu, a knot její, vyčnívaje přes okraj plamene, zkroutil se v ohnivý otazník. Otázka to, kterou nikdo neklade, a na niž nikdo neodpovídá. Venku temnou nocí zuřil vichr. Hned lomcoval lokny osamělého stavení, hned zuřivě se opíral vlnám řeky kolem tekoucí. Nemocná pojednou otevřela oči. Velké, nevinné oko její hledělo už jen skrze roušku poloprůhlednou v tento svět, a neuprosná smrť kladla se v podobě tmavého stínu na rozpálené její čelo. Blouznivosť otřásla mladým, druhdy tak svěžím tělem, jež zde nyní bez vlády leželo, a o něž život se smrtí zápasil. „Zemřiti,“ promluvila stísněným hlasem — „zemříti! Jest to ta smrť, jejíž chlad mne ovívá? Ach, s bohem, krásná vesno, s bohem kvetoucí růže, zelený háji — nespatřím vás více! Jen jednou chtěla bych spočinout na pažitě, jednou ještě pokochat se vůní fial — —, Odmlčela se únavou. Vichr prudce zalomcoval okny, a kdesi v dáli počal výti pes. Tvář nemocné vzala na se onen výraz, který je ne- klamným svědectvím blížící se smrti. „Vše noc je vůkol, žádné jaro, žádný den, — jen smrť. Jest to sen? — Slyš, slyš — ljaký to zvuk? Velebný varhan ton, — stříbrných zvonků hlas, — a hle, již svítá. To jsi ty? Jdeš naproti své Žofii? O, matičko má!“ Oddychovala prudce; na líci vyvstal jí růměnec, — červánek nad- cházejícího dne. „Již jdu, — již jdu! Ach, že vás musím všecky opustiti, — všecky! Avšak, spatřím vás opět, tam, — tam, kde není smrti, — jen věčná láska a jaro —“ Venku utichla vichřice. Hlas její, čím dál, tím více tratil zvuku, přecházel v šepot, a poslední slova byla už jen vzduchem. Hlava klesla ji na podušku, a krásná, věčně mladá Psyche vznesla se tam, kde panuje láska a jaro. — Otevřeným oknem dral se do vnitř první paprsek probouzejícího se jitra, a s ním slabounký záchvěv mladé vesny. * V útulném koutku hřbitůvku P.—ského, poblíže prostého kostelíka nachází se kámen, na němž vyryto: „Žofie — —.“ A o něco níže: Jako paprsek ve tmách se třese, jako zvuk, jejž vítr kol roznese, tak zde život v smrti dýše. — — Když první dětské hlasy u hřbitovní zdi zašveholí k jarním hrám a svižné pěnkavy prvním pukům košatých líp svěřují své jarní touhy: tu rovek, jenž tlumí jaro mladé dívky, odívá se v šat azurový, tisíce vonných fial kobercem jej kryjí. Feuilleton.