Text na stránkách 2

— 146 — tou spoustou železa, kterou ovládá a do trysku pudí le- hounký výpar z vody ve své ohromné síle. „Praha, jedna hodina!“ Vagony se otevřely, cestující sestupovali. Ruch plný života, hluku, hovoru a smíchu zavířil nádražím. „Strýčku, strýčku! Uvnitř čeká na vás tatínek s Antonínem. Pojďte, pojdte.“ Popadli jeho zavazadla — měl malý kufřík a sbalený zimník — a táhli ho do če- kárny. „Co že, Antonín přece pojede také?“ zastavil je strýc otázkou a jeho čelo se zamračilo a malá očka za- blýskala. „Nu, však ostatek ještě uvidíme. Myslím, že tatínek má posud srdce i rozum na pravém místě. To ale nemůže být, by Antonín s námi jel. Kde sedí tatí- nek?“ „Pozdrav Pán Bůh, Václave, již jsme tě s touhou čekali.“ Bratří se vzájemně objali a políbili trojím polí- bením, hoch a děvče políbili strýčkovi teprve teď ruku a Antonín mu jeho pravici srdečně stiskl. „Já jsem vás, strýčku čekal nejtoužebněji,“ promlu- vil dojatým hlasem. Všickni tázavě zůstali hledět na Antonína. „Tak jen se zatím posaď, Václave a pověz nám, jak jsi opustil své sousedy v Havlovicích.“ „Nu, prosím tě, jaké pak dlouhé cavyky, podali jsme si ruce, oni mi přáli zdraví, štěstí a všecko dobré, slíbil jsem, že jim budu psát a bylo po všem. Víš již, že ne- jsem na dlouhé loučení. Raděj jsem jim připověděl, že všecko jim zevrubně popíši, jen aby mne již pustili. Ale počkají si na psaní! Já si v Americe na bídné české Havlovice ani nevzpomenu. Tam budu mít jiný život, jiné starosti. Pustím se do obchodu, do špekulací, jak jen trochu budu umět anglicky.“ „U nás trvalo loučení na dobrou hodinu. Rozpla- kali jsme se všickni.“ „Ha, ha, ha, to si myslím, že jste cedili slzy jako ženské.“ „Prosím tě, tak daleká cesta a nejistá budoucnosť.“ „Nevídáno! Ostatně s tou budoucností není to tak zlé. "Amerika jest druhá zaslíbená země. Jen kdyby- chom tam již byli. Ale na cestu se musíme posilnit, sklepníku, přineste nám večeři!“ „Nežli jsi přijel, prošel jsem s dětmi Prahu; líbila se jim velice.“ „A jak vám, děti, chutnalo pražské pivo a pražské pečivo?“ „My jsme věru, strýčku, na jídlo si ani hrubě ne- vzpomněli, my jsme byli krásou Prahy celí omámeni. Nejlepší vyhlídka na Prahu je . . .“ „Od Primasů, když se kouká skrz půllitr piva; jsi ještě hloupý, synku, nu však ona tě Amerika naučí. Tohle si pamatujte, že za čtvrt leta budete mít jiné po- vahy. V Americe se nedbá na krásu, ale na užitek, na peníze, jak nám psal v loni Havlovický bývalý rychtář. A to je svatá pravda.“ (Dokončení.) Málomocný města d'Aosty. Od hrab. Xaviera de Maistre. Přeložil E. J. S. (Pokračování.) „Když máte tak nadšenou duši, tuť vám to dalo za- jisté mnoho práce, byste se usmířil se svým osudem a neklesl v zoufalosť“, podotkl vojín. „Klamal bych vás, kdybych vás nechal věřiti, že jsem vždy smířen se svým osudem; ještě jsem se nedo- dělal takového sebezapření, k němuž dospěli někteří poustevníci. Tato úplná oběť všech lidských vášní není posud dokonána; můj život plyne ve stálých zápasech, ba ani podpory náboženství nejsou vždy s to, by mou bouř- livou obrazotvornosť potlačily. Často i proti mé vůli u- náší mne do oceánu přeludných tužeb, jež mne zavádí do tohoto světa, o němž nic nevím a jehož pestrý obraz mne neustále sužuje. „Kdybych mohl vám dáti čísti ve své duši a podati vám o světě takovou představu, jakou mám sám, hned by bylo po všech vašich touhách a přáních“, vážně do- dal důstojník. „Marně mne poučovalo několik knih, jak převrácení jsou lidé a že neštěstí jest s lidmi nerozlučitelné spoje- no, mé srdce se přece zdráhá tomu věřiti. Představuji si neustále přátelé upřímné a ctnostné; manžele k sobě se hodící, u nichž zdraví, mladosť a bohatství doplňuje jich blaženosť. Vidím, jak společně bloudí mezi křovi- nami zelenějšími a svěžejšími nežli jsou ty, v jichž stínu já se procházím, jak svítí na ně jasnější slunce a jejich osud zdá se mi býti tím více závidění hodný, čím můj los jest bídnější. Když přijde jaro a vítr z Piemontu vane v naše údolí, cítím se proniknuta obživujícím jeho teplem a třesu se proti své vůli. Tu jsem pln ne- vysvětlitelné touhy a nejasně pociťuji nekonečné štěstí, jehož bych mohl požívati a které jest mně odepřeno. Tu prchám ze své komůrky, bloudím v polích, bych mohl volněji dýchati. Vyhýbám se pohledu těch lidí, které potkati tak velice touží mé srdce; s vršku kopce skryt v skřoviskách jako divoká šelma zírám na město Aostu. Závistivým okem pozoruji šťastné obyvatele města toho, již mne sotva znají, podavám jim vzdýchaje ruku a žá- dám od nich svůj podíl štěstí. Ve svém unešení — mám-li i s tím se vám svěřiti? — jsem častokráte v ob- jetí sevřel lesní stromy, prose Boha, by jim dal duši, by mi dal přítele! Ale stromy jsou němy, jich chladná kůra mne odpuzuje, ona nemá nic společného s mým srdcem, jež sebou chvěje, jež touhou hoří. Unaven, ži- votem mdlý, znovu se odebírám do svého ústraní, před- náším Bohu své útrapy, načež modlitba zase trochu klidu uvádí v mé srdce“. „Tedy vy nešťastníku snášíte najednou všecka muka tělesná i duševní?“ „Muka tělesná jsou ještě mírnější“. „Jestli pak někdy též poněkud popustí?“ „Každého měsíce se sesilují a umenšují dle běhu měsíce. Když měsíc počíná růsti, tu trpívám více, po- tom se choroba menší a zdá se, jakoby měnila svou po- vahu; kůže mi osýchá a jest bílá a tu necítím skoro nijaké bolesti; vůbec byla by vždycky snesitelna, jen kdyby nebylo těch strašných bezsenných nocí.“ „Jakže, vy nemůžete spáti?“ „Ach, pane,“ povzdechl málomocný, „bezsenné noci, bezsenné noci! Nemůžete si ani představiti, jak dlouha a smutna jest noc, kterou nešťastník musí stráviti neza- mhouřiv oka, s myslí upjatou na své hrozné postavení, bez naděje v lepší budoucnosť! Ne, nikdo mne nemůže z lidí pochopiti! Můj nepokoj roste, jak noc stoupá, když jest již na sklonku, tu nevím již více, co se se mnou stane; vidím zmateně; mám zvláštní pocit, který se mne zmocňuje jen v těchto smutných hodinách. Tu se mi zdá, jako by mne neodolatelná síla jakási táhla do be- zedného jícnu; tu vidím před svým zrakem černé skvrny a když je chci blíže zkoumati, tu bleskurychle rostou, mohutní a blíží se ke mně a záhy vzniknou z nich ho- ry, jež mě utlačují svou tíží. Jindy zase zřím, jak mračna vystupují ze země okolo mne, jako vlny, jež se dmou, jež se na sebe věží a hrozí mne pohltiti; a když chci vstáti, bych rozplašil takové myšlénky, cítím se jakoby držána neviditelnými pouty, jež mne zbavují síly. Možná, že si budete mysliti, že to jsou snové, ale není tomu tak, já vždycky bdím s otevřenýma očima. Vidím neustále tytéž předměty . . . to jest hrůza, jež přesahá všecky mé bolesti.“ „Možná,“ odpověděl, soustrastně pohlížeje naň dů-