Text auf der Seite 2

122 „Nač zoufati? Vždyť mám poctivou vůli a dvě pra- covité ruce, jež nikdy v klín nezaložím. Mám zvláštní ú- mysl. Všude povídá se, jaké štěstí čeká na pilného děl- níka v Americe. Nuže, zahospodařil jsem si za těch ně- kolik roků služby pár zlatých, které na cestu nám posta- čí. Snad že půjdeme vstříc svému blahu, nebo poslední jmění ztratíme, ale mysl naše přece neklesne; vždyť jsme obadva mladí a tu práce jest nám údělem.“ „Nemám zde již rodičů, nemám přátel,“ odpověděla Marie, „a nepoutá mne tedy nic více k těm místům, kde v pohádkách jsem jaro své prosnila. Všude zem Páně, půjdu s tebou kamkoli.“ Vydali se na cestu a šťastně přepluvše moře, kde ztrávili na lodi téměř čtyři neděle, provázeni jsou rybami a hejnem mořských ptáků, jichž potravou byly lodní od- padky, dostali se bez velkých nehod do Spojených států severoamerických. V krátku nalezli práci u bohatého statkáře, rodem Čecha. Život jejich plynul nyní jedno- tvárně; den podobal se dni úplně, stále tatáž práce čekala na ně, kterou již tolikráte byli dělali v domovu; byl sice někdy rozdíl více méně podstatný, ale brzy přivykli vše- mu. Krátce po svém příchodu do Ameriky dali se spolu oddati a mnohou chvíli blaženou zažili v nové vlasti; jen když vzpoměli si na daleký domov a na ty, kdož přece byli jim drahými, zachmuřilo se poněkud nebe jejich mí- ru; zatoužili tenkráte v duši po těch doškových střechách, zasteskli si po těch polích, kde znali každou mez a rádi, rádi byli by létli zpět: a když zase vzpoměli si jak by je tam přivítali, zaleskla se jim slza v oku, (Pokračování.) Jarní motivy. Sletělo jaro, sletělo, Vkradlo se srdcem do hlavy, v tisici květů spadlo, plápolá z očí, líček, blaženosť vrylo na čelo, a s lidmi něžně rozpráví láskou se v srdce vkradlo. ten smavý andělíček. Dí: Pro štěstí si hluboká, nizoučká stavte hnízda, tam kde je stavba vysoká, neštěstí vichr hvízdá! II. Pomněnek na sta na lukách, Vzpomínám zašlých lásky dob, zelenou krytých travou, oj, což to srdce bolí, kolem nich bloudím v temných snách, když samo, samo, bídný rob, vzpomínku v nitru dravou. u šedých stává polí, Zmizel ten čas, kdy, duško má, jsi tudy se mnou spěla, můj veršík sklopil křídla svá a píseň oněměla. Při živnostech zásobovacích jest spotřeba jen určitá a řídí se počtem obyvatelstva. Město, ku př. jež čítá 10 tisíc obyv., má potřebu chleba a masa celkem každého dne stejnou. Produkcí této spotřeby povstává zisk, jímž může dobře se živiti řeknem 30 pekařů a 30 řezníků. Na- lezá-li se však v témž městě 60 pekařů a 60 řezníků, nevystačí tento zisk, jehož potřebovala k existenci své polovička těchto živnostníků, pro počet jejich dvojnásobný. Chléb a maso nebude zajisté lacinější, nýbrž stanou se spíše dražší anebo musí mnoho obchodů zaniknouti. Stát pak stojí jako obchodník při prodeji tabáku na stanovisku témže. V menších městech povoluje se jen určitý počet trafik. Ale i ve větších městech, ba i ve Vídni hledí se vždy k tomu, aby trafiky tabákové nepřisly blízko k sobě, ale to jen z té příčiny, aby mohly existo- vati. Nebylo by všude dvakráte nebo třikráte tolik tra- fik, kdyby každému, kdo za ni žádá, byla povolena? Nehledí se při lékárnictví rovněž k možnosti existenci lékárny, beře-li se při její povolení za základ počet oby- vatelstva? Mimo to musí žadatel prokázati se spůsobilo- stí. Proč by nedělo se, co jest vhodné u jednoho, za stej- ných poměrů také u druhého? Či nesluší se míti na očích při spotřebě masa, chleba, nápojů atd. veřejné třebas i jiné ohledy taktéž? Potřebují zdraví snad péče státu méně než nemocní? — Theorie láce každého výrobku, povstalé volnou konkurencí, trpí tím arciť mnoho. Děje se tu však jako při otázkách obchodních a celních, při nichž dospělo se, třebas pohříchu, náhledu toho, že svo- boda celní a obchodní jest na prospěch jen oněch národů, kteříž mají vyvinutější průmysl, laciné spojovací prostředky, upravené poměry peněžní a veliký blahobyt národní. Ale i tyto chrání, jak dokazují severní Amerika a Francie, kde toho třeba, domácí industrii a zemědělství bezohledně. Co se týče povolování takých živností ze strany obce, leží již v povaze věci samé, že obecní zastupitelstvo povoláno jest v řadě nejprvnější, aby posoudilo, zda-li a kolik živností těch býti může. Vyslovuje-li se obava, že tímto právem mohlo by povstati všeliké strannictví, vy- plývající ze strýcovství a kmotrovství, nezůstala by věru taková činnosť úřadu živnostenského tajnou a bylo by na něm, aby takovému konání zabránil. Zákon by mohl v ohledu tom býti upraven také, Tím vším je snad dokázáno, že není správno tvrzení, že by vyjmenování oněch živností, pro které žádá se prů- kazu spůsobilosti a že by rovněž při posuzování poměrů při vystavování vysvědčení spůsobilosti nebylo možno vy- hnouti se naskytujícím se obtížím. Bude při tom rovněž tak jako při mnohých záležito- stech obchodních: jest třeba jen do opravdy chtíti a pak to půjde, V. B. Ježek. K opravě živnostenského řádu. O některých právech a povin- nostech občanských vzhledem ku zřízeni obecnímu. (Dokončení.) Do „N. H.“ napsal Vojtěch Hořínek. Žádosť, aby místní potřeba obmezena byla, zakládá se na skutečnosti, že hlavně v prostředních a menších mě- stěch nalezá se takových obchodů pro místní spotřebu příliš mnoho. Není pravda, čemu obyčejně veřeno bývá, že, čím více pekařů, řezníků atd. v jednom místě se na- lezá, již proto právě chléb a maso musí lacinější býti. Při dobrém prodeji potravin, při hostincích, kavárnách atd. tomu tak není; rovněž tak ne při výrobě předmětů průmyslových, jíž, je-li tu dostatek žádaných podmínek, konkurrencí nejen lokální spotřeba může kryta býti, nýbrž jí mohl by domácí výrobní trh při na- hodilém snad vývozu dosíci velikého rozkvětu. Tážeme-li se kohokoli na šírém světě, jaký že cíl jeho života, v čem že cenu života svého vidí, zajisté v odpověď nám každý dá, že vzpružinou veškerého žití jeho — jest touha po štěstí — že při všem všudy konání a hodlání řídí se pohnutkami vlastní spokojenosti, vlastního štěstí. Ovšem, že hned tuto rozcházejí se již veškeří jedno- tlivci, každý štěstí své vidí v něčem jiném; ten na př. pouze v prvé části vznešeného hesla Bolzanova: Šťast- stným být a jiné blažit, to jest úkol člověka; pachtí a honí se za číře sobeckým, osobním svým „štěstím,“ za u- kojením různých svých přání, libůstek, vášní atd. Onen opět kloní se ku druhé časti hesla onoho a nalezá blaha