Text auf der Seite 2

Emilie byla den ode dne bledší, trudnější, ač rodiče o ni bedlivě pečovali. Zasmušilosť její doufali zapuditi rozmanitými zábavami. Přítelkyně Emilčiny přičinily se nemálo o rozveselení nešťastné družky své. Podařilo se jim to. Emilie stávala se veselejší, bavila se, jako dříve, ale osamotníc stávala se opět zádumčivou a oddávala se svému bolu. Korrespondence mezi snoubenci trvala dále. Odpovědi Emilie byly však skrovné, což Budovského ještě více zne- pokojovalo. Trápil se myšlenkou, že jej snad Emilie více nemiluje, o čemž si dříve činil nejbujnější představy; otázky v té příčině zůstaly pravidelně oslyšány. Emilie na ně neodpovídala. V jedné své odpovědi zmínila se (snad úmyslně) Emilie o zábavě, jaké nyní doma používá. To pobouřilo Budovského na stupeň nejvyšší; list na to přál si, aby neúčastnila se zábav, mírně k tomu podotkna, že se bojí, aby srdečko její se od něho neodklonilo. Emilie spatřovala v tom příznivý okamžik. Pominula v listu svém onu stať o jeho „obavách“ a psala dále o poslední zábavě. Líčila ji tak živě a obrazně, že Budov- ský zdál se míti tutéž před očima. Jaroslav zuřil. Dlouho neodpovídal. — Zatím obdržela Emilie list od Otakara: Po krátkém pobytu svém v Moskvě psal Emilii: . M. Kiew. Pobyt zde byl mu však osudným. Za někelik dní po jeho příchodu vypukla zde nákažlivá nemoc. Dlouho netkla se ho morová ruka. Jednoho dne ulehl. Po několikadenním hořečném zá- chvatu zotavil se tolik, že mohl odvážiti se k návratu do Čech, kam však zárodek své nemoci přenesl. Ulehl, aby více nepovstal. S chvějící se rukou psal: O. M. v L. Poslal Emilii; ani slovem nezmínil se o své nemoci; věděl, že by ji polekal . Budovský psal Emilii naposled a krátce. S těžkým srdcem loučil se s ní a doložil přání, aby byla šťastnější. Nyní teprvé, že si vysvětluje její chování, kteréž zřejmě dokazovalo, že není milován; že jí ale odpouští. — Emilka skoro zajásala. Vítězství bylo její. Svěřila se rodičům s celým svým bolem. Uvěřili jí a politovali. O. M. Moskva. Emilie vzdechla. „Až kam zavedl jej osud, tak da- leko!“ Již chtěla odpovědíti potěšitelnější zprávu, ale če- kala na list Budovského. Přišel konečně. Byl ale podivný. Dlouze a široce vykládal přílišnou svou lásku k ní, stavě v opak její „ne- věru“ a končil skoro zapovídáním účastu při zábavách. To bylo pro Emilii vítanou příležitostí, ač byla malicher- nou. Odepsala ihned bez rozvahy, odhodlaně a bez vě- domí rodičů. Budovský obdržev list, zbledl. Četl: „. . . . Nemohu jinak jednati a také setrvám. Nejste-li spokojen, beru své slovo, které jsem kdysi mimomolně dala, zpět . . . “ Nedočetl list. Odhodil jej a běhal jak šílený po kan- celáři. Klnul sám sobě, že dal se tak dlouho klamati a činil sobě hrozné představy. Po dlouhé době se utišil a hleděl s resignací budoucnosti vstříc. Jak nepatrná věc zavdala příčinu k rozdvojení svazku! A přec byla to jenom láska, jež chápe se nejnepatrnějších příčin, aby na jedné straně porážela, na druhé vítězila. I Emilka doufala ve své vítězství; myslela, že kro- kem tím, jejž učinila, zvítězí pravá její láska, že dlíti bude nyní po boku toho, jejž nad svůj život milovala. — Stálá její vzpomínka byla na Otakara, jenž dlel v dale- kých krajinách a zajisté také na ni vzpomínal. Ah, ano vzpomínal a věrně plnil, ce slíbil. Emiiie spěchala, aby první zprávu o vyplnění přání svého podala Maškovi. Psala: „Naděje naše vyplněna. Přijď, drahý Otakare! Tvá Emilie.“ Odeslala čekajíc v blahém roztoužení na odpověď, neb na příchod. Již druhý den přinášel listonoš psaní. Jak toužebně se ho chopila; však náhle upustila ho děsně vzkřiknouc; spatřila černý lem na obálce, to děsné zna- mení. Vzpamatovavši se, zvedla lístek, otevřela a čtla: OTAKAR MAŠEK.“ Na druhé strance: „Blahé naděje naše nedojdou více vyplnění. Poslední adressa: „Od zítřka na onom světě!“ S Bohem, drahé srdce mé! Na shledanou!“ Zalkala. — V týž den došlo Otakara ono psaní. Přečetl a se slzou v oku žehnal Emilii. Klesl bezduch. — — Rakev jeho zdobil překrásný věnec s nápisem: OTAKAROVI — EMILIE. Z básní V. Božetěcha. Z večera. Byl letní večer. Kol hustého sítí plul luny na potoku lesk a v dáli drozd hymnu o lásce pěl, světa králi, jenž vše si rázem umí podmaniti. kteréž nezřídka představovalo velepestré obrazy celých měst, krajin, zvířat i lidských podob. I řemínky sandalů blýskaly se vyšíváním perlovým, zlatými drahokami a strakatým, drahocenným hedbávím. Zlaté spony bohatě vykládané nosily se na rukou, nohou, prsteny v ušich, na prstech, a vlasy spjaty šňůrami z perlí. A při té nádheře chodili naši válečnícl starověku bez klobouku a spodků a jedli prsty. Nám by se sotva zalíbilo v někdejších Athenách. V úzkých, kři- vých ulicích nebylo dláždění ani svítilen, domy neměly skleněných oken, podlahy byly hlíněny koberci kryté, stěny holé, místo nábytku jen pohovky sloužící i ku spaní. A což ten spůsob jídla? Dnes by toho vyhodili z každého domu, kdo by pozván chtěl jísti po starořecku. A přece bylo i tu hojnosť hejsků modních a dámiček parádních. Taková kráska seděla po kolik hodin před kovovým zrcadlem dávajíc si kadeřiti a mazati vlasy, a skládati togu ve vkusné řásně. Barvily si brvy a nehty, líčily tváře a krk, rámě i ruku, a zavěšovaly na uši, krk a nohy perlí a zvonečků, že při každém kroku klinkaly jako koně na silnici. Na noc obkládaly si dámy obličej a ramena těstem chle- bovým, aby pleť si usetřily; těsto pak otrokyně ráno odmáčely a paní omývaly mlékem osličím. Císařovna Poppea, manželka Neronova, kdykoli jela do lázní, měla sebou pět set oslic stříbrem okovaných, aby nebyla bez osličího mléka. Toho času jedli páví mozek, jazýčky plémenáčů, ptáky, kteří naučili se mluvit, a jichžto mísa jedna stála 300 dolarů. Nero spotřeboval k jediné pitce 30.000 liber růžového listí a zaplatil za jedinou skleněnou, křišťalovou misku půl mil. tolarů. Líbiti se byla hrozná touha již první ženy. Kvetoucí tvář byla ženám od věků poklad, hlavní podmínka krásy a její udržení cíl. Či- stou bělostnou barvu tváře oceňuje každý, na blízku tváře lehkým rů- měncem polité zapomíná vážný mudrc na své problemy, básník chápe se lyry, a ženich — růže na tváři nevěsty. Poněvadž příroda nedala každé ženě kůži jako lilii a do ní růží, vkouzlily si je do obličeje samy — líčily se. Legenda praví, že již anděl Azalich učil ženy, jak se mají líčit. Ovididius sám radí dámám, aby se snažily tvářím svým nahraditi ony barvy, které jim čas sma- zal, ale aby pečlivě ukryly lahvičky a líčidla před očima svých ná- padníků. V Anglii spotřebuje se více než 7.000 labutích koží ročně na ony jemné štětičky, jimiž se barevné prášky na obličeje krásné pleti přikládají. Moralisté, lékaři, filosofové vypovídali celé války křídě a růmělce, ale ženy natírali tím více tváře a šije své umčlým sněhem, kouzlily naň umělé růže a vetkávaly mezi ně i modré žilky, aby vše se zdálo přirozenějším. (Pokrač.)