Rodinný archiv Piccolomini, Náchod, 1431-1881

Rodinný archiv Piccolomini Náchod, zahrnující léta 1408–1881, patří k nejdůležitějším archivním fondům Státního oblastního archivu v Zámrsku a pro své zcela mimořádné pramenné bohatství byl prohlášen za kulturní památku české republiky. V jeho písemnostech se zrcadlí rozhodující převratné politické a zejména vojenské události v období pozdního a ranného novověku 17. století téměř ve všech zemích tehdejší Evropy a mnohdy zachycuje dění i mimo její rámec. Je tomu tak například v písemnostech týkajících se dějin Španělska a Portugalska, v nichž se najdou zprávy o koloniich v Jižní Americe, z protější strany Evropy se nabízí četné písemnosti k polsko-rusko-kozáckým-tatarským bojovým střetnutím. Velké množství písemností dokládá boj anglického parlamentu s králem Karlem I., obdobně jsou zde písemnosti o politickém zápasu paříšské Frondy s kardinálem Mazarinem. Apeninský poloostrov se samozřejmě stal díky původci tohoto rodinného fondu středen jeho všestranného zájmu a nechybí písemnosti k Benátské republice a jejímu boji s Turky, i k dějinám papežského státu. A nelze nevzpomenout písemností majících vztah k Balkánu, Sedmihradsku a obecně k válkám s Tureckem. Pochopitelně jádro písemností se vztahuje k průběhu třicetileté války v Evropě a to ke všem jejím fázím, pražskými událostmi roku 1618 počínaje a a projednáváním mírových podmínek v Norimberku v letech 1648 až 1653 konče. Když již byla zmíněna třicetiletá válka, písemnosti vzniklé v této době mají sice vztah k dnešnímu západnímu a severnímu Bavorsku i k Sasku, Slezsku, zde jde převážně o válku se Švédskem, avšak převládající množství písemností z té doby zobrazuje boje v dnešní Belgii a pak hlavně v Nizozemsku a severovýchodní Francii, kde probíhala španělsko-francouzská válka. Nelze nevzpomenout na území Pfalz-neuburgska ohrožovaného na jedné straně Francii, Holanskem a z druhé strany bavorskými a císařskými vojsky. Velké množství písemností dokládá diplomatické úsilí tamního falzkrabětěte Wolfganga Wilhelma, který ve snaze udržet své území (Neuburg an der Donau, jülišsko, kleevsko, Berg), velmi umně lavíroval mezi oběma stranami. Množstvím dokumentů je zachycena tak zvaná restituce Dolní Falce (Rýnské Falce, která se stala středem ne jen diplomatických sporů všech válčících stran: císaře, Francie, Švédska, Braniborska, ale z pochopitelných důvodů o území falckého kurfiřství usiloval anglický král. Jak komplikované bylo ukončení třicetileté války i po mírových jednáních a zejména jak byla dodržována ujednání dokládá množství písemností o tak zvané evakuaci Frankenthalu. Spíše již jen místní význam mají písemnosti z poloviny 18. století zachycující válku o habsburské dědictví (země koruny české) probíhající v letech 1741–1748 a dvě války o Slezsko mezi Rakousem a Pruskem v letech 1740–1745. Než aby vystupovaly do popředí, spíše na pozadí dějinných událostí té doby vystupují písemnosti rozvětveného rodu vážící se především k italském Toskánsku. Odtud také pocházel hlavní původce zmíněného rodinného archivu.
Ottavio Piccolomini se narodil roku 1599 v Sieně. Pocházel ze starobylého římského rodu, který během doby získal vévodství Amalfi. Nejslavnějším členem rodu byl Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější Papež Pius II. Z rodové větve jeho sestry Kateřiny povstala linne rodu Piccolomini – Pieri, jejíž členové se převážně věnovali vojenské činnosti. Známým evropským válečníkem pocházejícím z tohoto rodu byl Silvius Piccolomini (†1609), nicméně ve vojenské kariéře jej předčil již zmíněný Ottavio Piccolomini (1599–1656 ve Vídni). Zprvu v letech 1616–1618 sloužil ve španělském vojsku, pak ve službách toskánského vévody bojoval v Čechách. Po bitvě na Bílé Hoře se stal císařským plukovníkem a po bitvě u Lützenu roku 1633, kde se mimořádně vyznamenal, byl jmenován náčelníkem tělesné stráže Albrechta z Valdštejna. Roku 1634 se stal aktivním účastníkem vojenského spiknutí proti svému veliteli, když prozradil jeho záměry týkající se spolupráce se Švédy. Odměnou mu bylo povýšení na maršála a hlavně získal v severovýchodních Čechách velkostatek Náchod, který císař odňal Adamovi Erdmanovi Trčkovi, zavražděnému spolu s Valdštejnem roku 1634 v Chebu. Pikantní na tom je, že to byl právě Valdštejn, který přilákal Piccolominiho do císařských služeb (rejstříkové číslo archivního fondu 13462). V roce 1634 odešel Piccolomini do služeb španělského krále, pro něhož bojoval v Nizozemí, Belgii a v severní Francii.V letech 1640 až 1642 sloužil opět ve císaři v Německu, Bavorsku, v Čechách, pak přešel opět ke španělskému králi. Na samém konci války se vrátil do Čech jako císařský generalisimus, roku 1649 ratifikoval westfálská mírová ujednání a roku 1650 byl povýšen do stavu říšských hrabat.Piccolomini měl velmi dobré vztahy s císařem, avšak jeho italský původ způsobil, že vídeňslký dvůr při jmenování nejvyššího velitele císařských vojsk po odcházejícím arcivévodoli Leopoldu Wilémovi dal přednost hraběti Matyáši Gallasovi. Jeden z dalších členů rodu Ottavio II. Piccolomini byl v první polovině 18. století ve službách rakouského císaře a jako významný velitel se zúčastnil již zmíněné války o dědictví rakouské a slezských válek s pruským králem, dále bojoval v Uhrách a na Balkáně s Turky. Pro úplnnost třeba dodat, že Piccolominiové vymřeli na Náchodě roku 1783 Giuseppem Parillem Piccolominim.
Valná většina písemností rodinného archivu Piccolominiů pochází z činnosti vojenské kanceláře Ottavia Piccolominiho, která jej doprovázela po evropských zemích. Jde o korespondenci s císařským dvorem a jinými královskými rody, s vrchním velitelem císařských vojsk, se spolupracujícími vojenskými veliteli, s podřízenými, s představiteli šlechtických rodů. Velmi zajímavá je korespondence s místní duchovní, patrimoniální, městskou správou toho kterého regionu vyplývající především z požadavků vojsk na ubytování jednotek, stravování, vybírání vojenské kontribuce. Vojenské rozkazy, určování směrů pochodů (maršruty), až do největších podrobností jdoucí pokyny i zprávy při obléhání městských pevností například Coburgu, Kronachu. Zprávy o bojích u Mergentheimu, u Allersheimu střídají výkazy o stavu jednotek a zbraní. V dopisech a zprávách z bojišť zaujímají důležité místo ohlasy a úvahy nad momentálním směřováním představitelů jednotlivých evropských států. Velmi obsáhlé jsou zprávy o diplomatických jednáních mezi jednotlivými evropskými státy zejména o uzavírání vojenských příměří, mírových smluv. Je až překvapující jak měl Ottavio Piccolomini organizovanou rozvědnou síť. V Evropě snad nebylo jednoho hlavního města jednotlivých států Vídně nevyjímaje, kde by Piccolomini neměl svého zpravodajce. Z evropského východu mu přicházely zprávy o bojích kozáků pod Bogdanem Chmelnickým za spojení s Ruskem, z Anglie podával zprávy Keynes o probíhající anglické revoluci, francouzští agenti podávali pilně zprávy o konání Mazzarina i Richelieuva. Najdou se zde jednotliviny ke švédské královně Kristýně a její cestě do Říma. Podávané zprávy nesměřovaly jen na pole válečná, ale podrobně informovaly o vnitřních poměrech evropských zemích. Své rozhodování mohl Piccolomini usměrňovat ne jen podle aktuální vojenské situace, ale podle zjištěnch záměrů hlavních protagonistů třicetileté války. Například ze získaných zpráv měl důvod nedůvěřovat bavorskému kurfiřtovi Maxmilianovi I., kterého považoval za spojence císaře do té míry pokud mu pomáhal vyhnat nepřítele ze svého území. A nebyly to jen zpravodajové. Piccolomini si najímal ve velkých městech i poštmistry, kteří mu podávali zprávy, často opsané z místních novin. Jak velkou pozornost věnoval Piccolomini psanému i tištěnému tisku je patrné z mnoha souvislých ročníků novin pocházejících ze čtyřicátých a padesátých let 17. století z mnoha evropských měst od Madridu a Varšavu až po Cařihrad, Londýn, Řím. Značná část korespondence pojednává o jeho majetku v Itálii a v Náchodě. Pestrý obsah korespondence Ottavia Piccolominiho doplňují soukromá sdělení, zejména z příbuzenského prostředí. Velmi často se ocitají některé druhy těchto zpráv v jednom dopise je dost obtížné vyjádřit žádaný obsah do rubriky tohoto předkládaného soupisu.
Piccolominský archiv existoval jako celek na náchodském zámku již v 18. století. Jeho písemnosti byly občas sepisovány, Před Prusy a Napoleonem byly převezeny do Vídně. Došlo k promíchání osobní rodinné korespondence s hospodářskou registraturou náchodského velkostatku. Teprve někdy v 80. letech 19. století přistoupil schaumburský archivář Arnold Weyhe-Eimke ke svéráznému, napůl provenienčnímu, napůl pertinenčnímu způsobu uspořádání. Rodinný archiv nazval archivem historickým, archiv velkostatku označil jako archiv administrace. Rodinný archiv považoval za sbírku archiválii, kterou rozčlenil do 64 802 jednotlivin a opatřil je rejstříkovými čísly, při čemž jedno rejstříkové číslo může obsahovat i více písemností, dopisů. Tím, že část těchto jednotlivin roztřídil podle časových úseků, část podle korespondentů a podle zemí, zpřetrhal původní souvislosti vzniku těchto archiválii. Navíc korespondenci s jednotlivými osobami, i menší věcné celky uspořádal ročníkově. K orientaci po takto uspořádaném materiálu vypracoval tak zvaný Katalog rodinného archivu, což z dnešního hlediska není ani inventář, natož aby to byl katalog. Jde o soupis jednotlivin, rejstříkových čísel roztříděných do 48 věcných skupin, jimiž prochází průběžná rejstříková čísla od 1 do 64 802 a jsou uvedeny časové údaje. Mimo to Weyhe-Eimke vypracoval celkem podrobný, dalo by se říci lístkový katalog, uvádějící postupně za sebou jdoucí rejstříková čísla. Součástí takového záznamu je rejstříkové číslo, název jedné z již zmíněných 48 skupin, velmi stručný regest, datum a jazyk písemnosti. Na jednom lístku však může být kumulováno až několik desítek rejstříkových číse jednotlivin, jejichž obsah, často velmi různorodý, je vyjádřen v regestu na lístku, aniž však by bylo uvedeno ke kterému rejstříkovému číslu ta která popisovaná či zmíněná událost patří. Lístky umístil archivář do 359 úhledných dřevěných krabiček o velikosti 19,5x13x3 cm a označil je pořadovými čísly a rozsahem rejstříkových čísel té které krabičky. K takto roztříděným jednotlivinám zpracoval archivář společný místní a jmenný rejstřík odkazující na rejstříková čísla. Rejstřík zaznamenává pouze údaje z regestů na lístcích, aniž by šel rejstřík dovniř samotných písemností. Ani při pořádání rodinného archivu nebyl Weyhe-Eimke důsledný. Rejstříková čísla 1 až 3578 se týkají piccolominských statků v Itálii a v Čechách a jejich správy z let 1545 až 1787. Teprve následující rejstříková čísla 3578 až 16429 z let 1431 až 1756 přinášejí korespondenci mezi panovníky, vojenskými veliteli, šlechtou, městy, duchovenstvem, zprávy o Ottaviu Piccolominim, domácí účty, inventáře. Snad nejdůležitější část archivního fondu, skupina č. V, označená jako třicetiletá válka, je uspořádána též chronologicky a zahrnuje písemnosti z let 1620 až 1656 (rejstříková čísla 16430 až 28011). V ní se nachází pochopitelně nejvíce písemností k dějinám Bavorska. Velmi obsažná je skupina č. IX obsahující písemnosti z mírových jednáních z let 1646 až 1649. Zejména v tak zvaných norimberských traktátech z let 1649 až 1654 vystupuje Ottavio Piccolomini jako uznávaný vyjednávač se švédskou stranou (rejstříková čísla 28012 až 28959). Císařské armády se týká skupina č. X (rejstříková čísla 29115 až 29729) z let 1648-1656. Vztahům Ottavia Piccolominiho k arcivévodskému dvoru tyrolskému, vztahům k Itálii, Polsku a Rusku, ke Švédsku, Francii, Turecku, Anglii jsou věnovány skupiny XII-XVII s rejstříkovými čísly 29730-31058 z let 1626-1656. Velmi obsáhlá je skupina č. XVIII s písemnostmi ze španělsko-francouzsko-holandské války z let 1625-1648 (rejstříková čísla 31059-45186). Písemnosti z pokračování španělsko - francouzské války v letech 1649-1656 jsou obsaženy ve skupinách č. XIX-XX (rejstříková čísla 45187-47659). Válečné dráze Ottavia II. Piccolominihose zřetelem k vlkám s Turky, k válkám s Bavorskem a Pruskem (války o dědictví rakouské a války slezské) z let 1725-1754 jsou věnovány skupiny XXI-XXIII (rejstříková čísla 47660-51472). Závěr archivního fondu tvoří skupiny písemností vštšinou o několika jednotlivinách týkajících se dějin jednotlivých národů, včetně Bavorska, řádu johanitů a německých rytířů (rejstříková čísla 51473-51749), skupiny XXIV-XLVI. Zcela na konci fondu je již připomentá sbírka ručně psaných novin s vystižným dobovým názvem Ručně psané časopisy z různých míst o všem možném, následuje soupis tištěnýchj časopisů a novin (rejstříková čísla 51762-54715).